Evropská armáda - utopický, neefektivní a drahý špás

S blížícími se volbami do Evropského parlamentu, se znovu častěji skloňuje termín „evropská armáda“. Jde o téma vracející se do debat jako bumerang, protože je to lákavý slogan vybízející k příjemnému popovídání si u kávy. 

Jsem ovšem přesvědčena, že jde jen a pouze o myšlenku utopickou, která, tak jak je prezentována a chápána, nikterak nemůže přispět k obraně a bezpečnosti ani Evropské unie, ani jejích členských států. Na následujících řádcích vysvětlím proč.

Nejprve velice rychle ke slovu „armáda“. Základem je latinské arma, které ve starověkém Římě označovalo nejen zbraně, ale i válku či nářadí. Výraz armata byl později převzat do francouzštiny jako armée a odtud přešel do angličtiny jako army, kde ovšem, na rozdíl od kontinentu, označoval primárně pozemní vojsko, a tak je tomu v anglosaském světě dodnes. V češtině je tomu podobně jako ve francouzštině a slovo armáda označuje nejenom pozemní síly, ale i vzdušné a námořní. V případě USA či Británie se naopak používá označení ozbrojené síly, jejichž podmnožinou je army.

Od středověku je definice slova „armáda“ rozšířena, takže ve francouzských slovnících nalezneme na prvním místě, že jde „o shromáždění vojenských sil daného státu“. Ve slovnících anglosaských zemí je definice podobná, ale upravená dle výše uvedeného: „Vojenská síla, obvykle náležející určitému státu, která je vycvičena a vybavena k boji na zemi.“

Slovo armáda je tedy po staletí svázáno se státem, protože jedině stát má všechny nástroje nejen k budování armády, ale i k jejímu nasazování, které je vždy vázáno na politickou vůli, a ta se v uskupení, jako je Evropská unie, založeném smlouvou mezi suverénními státy hledá těžko. Můžeme vést debatu o tom, z jakého procenta je EU mezinárodní organizací a z jakého má kvůli přeneseným pravomocem charakter státu tak, jak je definován v mezinárodních vztazích, nicméně důležité je, že ochota armádu nasadit nebo použít alespoň jako odstrašivou sílu je téměř nulová.

Dobrým příkladem jsou uskupení EU Battlegroups, které existují od roku 2007. Členské státy v rámci tohoto projektu po určitou dobu drží v pohotovosti vojenské jednotky, které jsou připraveny v případě pokynu vyrazit do akce. Doposud nebyly nasazeny, byť byla příležitost i zájem (například krize v Mali), a zároveň jde o jednotky, které mají působit primárně jako stabilizační síla v nějaké krizové oblasti. Jejich úkolem může být například oddělení znesvářených sil či zajištění dodávek humanitární pomoci.

Byť má tedy EU možná některé znaky státu, její schopnost chovat se unitárně v mezinárodních vztazích, především v oblasti nasazování vojenských sil, je a bude malá. Proč by tedy měla mít armádu v tradičním slova smyslu? Jako další integrační projekt per se prosazovaný shora, aby se prohloubila integrace či alespoň její zdání? To nedává smysl, nebylo by to ani racionální, ani efektivní. To je první důvod, proč jsem přesvědčena, že oním spojením „evropská armáda“ se nemá smysl výrazněji zabývat.

Druhý důvod se dá shrnout jednoduše do tvrzení, že dosavadní úvahy a proklamace o evropské armádě jsou jakousi karikaturou tradiční armády. Co tím myslím? Doposud se na stole neobjevil jediný ucelený a koncepční záměr, jak by si proponenti evropské armády představovali, že by měla vypadat, jak by měla být budována, a hlavně k čemu by měla sloužit, v jakém prostředí působit a tak dále. Sem tam si přečteme, že by evropská armáda měla mít pod sebou jakousi evropskou jadernou sílu, že bude složena z těch, či oněch jednotek, které budou moci být nasazovány, ale už nevíme ve jménu čeho, ani na čí pokyn.

Každá armáda je poměrně složitý organismus. Bojové síly, které hrají prim ve většině příběhů, jsou sice nejviditelnější, ale jsou jen špičkou ledovce. Kdyby se chtěl totiž někdo vážně zabývat budováním armády, musel by řešit na prvním místě hromadu jiných věcí. Od systému velení a řízení, přes doktríny, pravidla nasazování, interoperabilitu, logistiku, infrastrukturu až po výcvik. To ovšem nikdo – díky Bohu – nečiní a bez toho sousloví „evropská armáda“ zůstane jen utopií pro debaty u kávy či piva.

Třetím důvodem je pro mě delikátní rovnováha mezi Evropskou unií a Severoatlantickou aliancí, která je a musí být pro nás z hlediska zajišťování naší obrany prioritou. Za posledních 70 let si NATO dokázalo vyvinout řadu funkčních mechanismů, které zaručují vysokou efektivitu tohoto uskupení při obraně teritoria členských států, které se mimochodem z velké části překrývá s územím členů EU i s prosazováním zájmů v bližším a širším okolí. Ať již jde o standardy, interoperabilitu, akvizice, obranné plánování a příspěvky členských zemí do něj a tak dále. Duplikace by byla zcela škodlivá, tím spíš, že většina zemí Evropské unie je členy NATO a ty ostatní jsou mimo z rozličných důvodů, jako je například neutralita.

Pro státy, jako je Česká republika, je v jejich životním zájmu – zvláště po Brexitu – udržet silnou transatlantickou linku a zároveň Británii ve svazku s kontinentem. K tomu je NATO ideální platforma. Proto je jakékoli oslabování aliance naprosto nepřípustné. A riziko, že by k oslabování došlo, je vysoké, pokud by měla být evropská armáda skutečně armádou a nikoli jen papírovou záležitostí. Už jen kvůli nevyhnutelné duplikaci velení a řízení, budování již existujících jednotek a tak dále. Zároveň by její budování s vysokou pravděpodobností zvýšilo tlak na zdroje zemí velikosti České republiky a menší, což by nepřímo podkopávalo NATO.

Tyto tři důvody jsou pro mě naprosto zásadní, proč nemá smysl ztrácet čas s úvahami o evropské armádě. Na druhou stranu může a má Evropská unie sehrávat pozitivní roli v oblasti obrany a bezpečnosti členských států. Základním předpokladem je ovšem NATO doplňovat a posilovat, nikoli se s ním překrývat a oslabovat jej.

Evropské projekty například v obranné vědě a výzkumu, které mají nejen inovační potenciál, ale pomohou udržet evropským zemím tempo s USA, společné akvizice, které posílí schopnosti členských zemí EU a zároveň aliance, či investice do infrastruktury a snížení administrativní zátěže, aby se zrychlily přesuny armád přes území členských států EU a odstranila se úzká hrdla v podobě mostů s malou nosností, jsou žádoucí. Jde o ad hoc projekty, které jsou přínosem jak státům, tak uskupením a nevyžadují budování nových institucí a struktur.

Podobně není od věci uvažovat o užší spolupráci členských států EU s podporou Evropské komise při budování některých schopností. Členské státy NATO například společně provozují systém AWACS, což je vzdušný systém včasné výstrahy. Podobně některé státy, včetně České republiky, se podílejí na budování a provozování Alliance Ground Surveillance (AGS), což zahrnuje velké bezpilotní prostředky vybavené senzory ke sledování a pozemní systém velení a řízení. Tato schopnost je pro menší země příliš nákladná, aby ji budovaly samy, a zároveň ji nevyužijí v takovém rozsahu, aby se jim vyplatila. Sdílení jim ovšem umožní, aby na ní dosáhly a nebyly závislé pouze na velkých zemích, jejichž kapacity mohou být v případě potřeby nedostupné. Deficity a prostor pro spolupráci podporovanou EU jsou například i v oblasti transportní či v logistice.

V neposlední řadě je Evropská unie dobrá v oblasti budování schopností soudů, policií, administrativních struktur a v rozvojových činnostech v postkonfliktních či zhroucených státech. To jsou přesně oblasti, kde doplňuje a posiluje NATO při jeho aktivitách a které si zaslouží větší pozornost a rozvoj.

Ti, kteří tak často a rádi hovoří o evropské armádě, jsou buď utopisté, nebo sledují jiné, na první pohled nepřiznané cíle. Je správné, že Evropská unie chce sehrávat roli v obraně a bezpečnosti členských států, ale k tomu není zapotřebí evropská armáda a budování nových institucí, což evropští integrátoři tak milují. Namísto bombastických úvah se musíme soustředit na konkrétní projekty, které budou posilovat jak EU, tak NATO a obranyschopnost jejich členských států.

Jana Černochová

1. místopředsedkyně poslaneckého klubu ODS
předsedkyně výboru pro obranu PS PČR