Nemáme, nedáme, a když už, tak jen na oko

Před několika týdny jsem položila celkem jednoduché otázky předsedovi vlády Bohuslavu Sobotkovi týkající se krize na Ukrajině, možného ohrožení České republiky a především reakce vlády na současnou situaci. Obdržela jsem téměř tří a půl stránkový dopis plný úřednického ptydepe, o který se ráda s vámi podělím. Jestli takto představitelé vlády promlouvají ke spojencům, vůbec bych se nedivila, pokud by z toho byli tumpachoví. Obrázek si učiňte sami (premiérův dopis je zde), já se omezím jen na několik poznámek.

1. ČR přijala balík pěti opatření, z nichž nejdůležitější jsou „prodloužení mise na ochranu vzdušného prostoru Islandu z pěti na devět týdnů na podzim tohoto roku, nabídka vyslání dvou čet pozemní protivzdušné obrany do Pobaltí a častější vysílání letounů do pravidelných cvičení na území Litvy.“ Takže v zásadě nula. Škoda, že nejsme alespoň z poloviny tak aktivní, jako naši důležití spojenci a sousedé Poláci, kteří správně cítí, že to, co se odehrává na východě samo, nezmizí a že jestli je nyní něco zapotřebí, pak je to co nejrychlejší posíleni vlastní obrany a odstrašení.

2. Raději si počkáme na to, až po nás bude něco chtít někdo jiný a pak to zvážíme. Jak jinak rozumět větám o čekání na analýzu NATO, která jakmile vznikne a bude (nedej Bože) něco po Česku požadovat, tak to (zajisté jako odpovědní spojenci) pečlivě zvážíme a odpovíme. „V současné době však nevnímá ČR bezprostřední vojenskou hrozbu proti našemu území, a proto nevnímáme opodstatnění pro permanentní vojenskou přítomnost NATO na našem území. Zároveň ale chápeme obavy některých našich spojenců v NATO a jsme připraveni je adekvátně podpořit.“ Odpovědná vláda, odpovědný spojenec by řekl něco jiného: „To, co provádí Rusko, jsou nepřátelské kroky, které v tuto chvíli neohrožují přímo naše území, ale ohrožují naše zájmy. Proto jsou tak nebezpečné už nyní a proto spojeneckému velení nabízíme nejenom síly, ale i území pro cokoli posilující společnou obranu.“ Debaty o dočasnosti, či permanentnosti jsou smutným projevem doufání v to, že se vlk nažere a koza zůstane celá. Koza celá nezůstane, vlk bude pořád hladový a kouskem tuřínu jej nenasytíte. Rusko od Gruzie v roce 2008 to neustále dokazuje, vede podivnou válku o dominanci, podivnou válku proti nám a kdo to nevidí je slepý, nebo před realitou zavírá oči.

3. Jsem ráda, že Putinovo chřestění zbraněmi a neustálý tlak spojenců přiměl tuto vládu ke zvýšení rozpočtu na obranu, i když nejsem šťastná z toho, že se tak nestalo již dříve. Byla ovšem ekonomická krize a – ruku na srdce - snižování rozpočtu na obranu se odehrávalo za potlesku všech, i sociálních demokratů. Byli jen jednotlivci, kteří varovali, že je to špatně. Těší mě, že se objevila iniciativa, která má získat podporu pro zvyšování rozpočtu ministerstva obrany napříč politickým spektrem. Zbytek úvah premiéra Sobotky o výdajích je ovšem špatně. Proč chce rozpočet fixovat na hladinu 1,4 % hrubého domácího produktu (HDP)? Proč nejde na ony dvě procenta doporučená aliancí? Sobotkovi experti jsou moudří a ti alianční hloupí? Jsem toho názoru, že by se výdaje na obranu měly dostat na ony doporučené dvě procenta, ale podmíněně. To znamená zvyšování ano, ale jen oproti konkrétnímu věcnému plnění, ať už z hlediska výzbroje a dalšího materiálu či personálu. Jistě, armáda, respektive ministerský akviziční systém by nebyl schopen skokové zvýšení financí absorbovat, ale některé modernizační projekty - například pokrytí vzdušného prostoru radary a moderními raketovými prostředky, ne těmi ruskými - budou vyžadovat v krátkém čase mnohem větší finance, než pan premiér připouští. Podobné je to s operačními zásobami. Zkrátka, zvýšení rozpočtu má být dlouhodobě, konkrétně do roku 2025, směřováno k hranici dvou procent HDP s tím, že rozpočet musí být postaven na věcnosti, přičemž investiční potřeba může být v různých letech různá, což by se mělo v rozpočtu odrážet. A dokončení modernizace armády je zapotřebí dokonat co nejdříve.

Dopis končí slovy, že bezpečnostní politika vyžaduje kvůli napětí na Ukrajině patřičnou pozornost. Jistě. Hlavně však vyžaduje konkrétní činy, ne úřednické ptydepe, mudrování nad tím, jestli mají být v České republice rozmístěni vojáci, což by psychika našich občanů také nemusela unést a politické žonglování s čísly.