Éra hnutí ANO na obraně - jasný důvod, proč vláda zasluhuje nedůvěru

Ačkoliv vláda Andreje Babiše po dlouhém jednacím maratonu ustála hlasování Sněmovny o nedůvěře, o vládu úspěšnou a důvěryhodnou se v žádném případě nejedná.

Vláda přežila jen díky úporné snaze vrcholných představitelů ČSSD „dožít“ ve svých funkcích a díky komfortní situaci komunistů, kteří ve své toleranční pozici mají historicky největší vliv na směřování naší země. Pokud bychom měli soudit objektivně, zda si vláda důvěru zaslouží, či nikoliv, pak by muselo zaznít jednoznačné NE!

Následující text vychází z mého vystoupení na plénu Poslanecké sněmovny, kde jsem hodnotila posledních šest let „pobytu“ hnutí ANO na Ministerstvu obrany ČR.

Hovořím-li o vládě, mám na mysli celou éru vlád od roku 2013, které mají hnutí ANO a ČSSD na svědomí. Podíváme-li se na resort obrany perspektivou celých těchto šesti let, kdy je ve správě ministrů za hnutí ANO, pak nelze hovořit o ničem jiném než o stagnaci, absenci odvahy, zanedbání klíčových strategických a strukturálních rozhodnutí, zkrátka o období spánku, které jen stěží lze v letech nadcházejících dohnat. Za tento ubohý stav nenese odpovědnost nikdo jiný než stávající premiér Andrej Babiš, který do křesla ministra obrany instaloval Martina Stropnického, nejdéle sloužícího ministra obrany, avšak zároveň také nejpasivnějšího.

Čeho jsme se tedy na Ministerstvu obrany za šest let dočkali, či spíše nedočkali? Abych nebyla nespravedlivá, začnu překvapivě několika pozitivními poznámkami:

1) I přes jeho počáteční odpor se podařilo ministra Stropnického přimět k tomu, aby předložil a v úzké spolupráci s poslanci branného výboru prosadil klíčové změny branné legislativy, které byly načrtnuty ještě za éry ministra Alexandra Vondry. Díky nim se významně zvýšila atraktivita služby v armádě i aktivní záloze, které se tak dnes těší zájmu nových rekrutů.

2) Byť ne plně dostačujícím způsobem, zvyšovaly se výdaje na obranu, a to i přesto že předchozí i tato vláda se snaží projídat, co se dá. Skutečnost, že se nedařilo tyto peníze efektivně utrácet, je věc druhá, ale k tomu se ještě dostanu.

3) Ačkoliv vládu drží u moci komunisté a pěstuje si ji prezident obklopený prokremelskou partou, kabinet drží stále vazbu na Západ a NATO, podporuje účast našich vojáků v misích a deklaruje úsilí o to dodržovat naše spojenecké závazky. Nutno však podotknout, že bez opozičních hlasů by například pro účast v misích nebyl v Parlamentu dostatek hlasů. Lze jen doufat, že tato linka nebude dříve či později směněna s komunisty za některé jiné priority.

A nyní k tomu, co se v posledních šesti letech ministrům obrany za hnutí ANO, eufemisticky řečeno, příliš nevydařilo:

1) Při pohledu do Výročních zpráv generálního tajemníka NATO je zřejmé, že ČR se propadla ve dvou klíčových ukazatelích. Zatímco v roce 2014 byla ČR v poměru výdajů na obranu k HDP 21. z 27, v roce 2018 byla již na 23. místě z 28. Obdobný propad jsme zaznamenali rovněž v oblasti podílu investic na obranném rozpočtu, a sice z 19. na 23. pozici. To sice neznamená, že by se na obranu nepřidávalo. Znamená to ovšem, že přidáváme nepoměrně málo vzhledem k tomu, jak země bohatne. A to je špatně.

2) Vláda nebyla schopna dodržet v oblasti obranných výdajů ani své vlastní závazky a sliby. V září 2014 podepsali lídři tří koaličních stran, mezi nimi i premiér Babiš, „Smlouvu koaličních stran o zajištění obrany České republiky“. V ní se zavázali, že v roce 2020 rozpočet na obranu dosáhne úrovně 1,4 % HDP. A jaká je realita? Závazek se posunul na rok 2021, nicméně při pohledu na dokumenty k přípravě státního rozpočtu na rok 2020 a výhled na další roky, kde jsou výdaje na obranu nižší, než se plánovalo například před rokem, a to o několik miliard, je patrné, že ani tento termín, není myšlen zas tak příliš vážně.

A stejně tak je stále méně reálný vládní závazek 2 % HDP na obranu v roce 2024, který je závazkem aliančním. Byť tedy resort obrany v současnosti intenzivně připravuje řadu klíčových investic, ty mohou být tímto vývojem velmi ohroženy.

3) Dlouhodobě se obraně nedaří peníze vydávat. Nejhorší byl v této věci rok 2016, kdy jsme kvůli neschopnosti ministra Stropnického investovat spadli ve výdajích na obranu pod 1 % HDP. Asi nikdy nezapomenu na výraz pana ministra, když jsme na výboru pro obranu navrhovali navýšení rozpočtu jeho kapitoly o pět miliard korun a on to odmítl s tím, že by se to stejně nepodařilo utratit.

4) Investiční impotence se pak odráží v tom, že pohled zpět na strategické akviziční projekty je pohledem plným smutku a bolesti. Stačí uvést jen tři příklady:

3D radiolokátor MADR – investice, o které se hovoří od roku 2006. V roce 2015 byla poprvé zařazena do rozpočtu ministerstva obrany. Dodnes ovšem není podepsána ani smlouva. Stávající radiolokátory sovětské provenience by tak měly být zapsány do Guinessovy knihy rekordů.

Víceúčelové vrtulníky – ministr Stropnický 20. března 2015 novinářům řekl, že dodávka strojů by mohla začít někdy v roce 2017. To zní dnes jako špatný vtip. Je rok 2019, před několika dny jsme obdrželi novou nabídku od americké strany, ale ke slíbeným dodávkám je zatím stále ještě velmi daleko.

Modernizace dělostřelectva - nejprve se mělo pořídit dělo ráže NATO 155 mm. Pak se rozhodlo o modernizaci stávajících houfnic Dana ráže 152 mm, aby se poté tato varianta zavrhla a opět se ministerstvo vrátilo k pořízení nových děl ráže 155 mm. Opět se vyčkává, namísto aby armáda dostávala tolik potřebnou techniku, která by odpovídala 21. století.

Bylo by možné vyjmenovat ještě řadu projektů, které se neustále posouvají, takže dochází k jejich kumulaci v několika málo budoucích letech. Nicméně pokud se výrazněji zhorší výkon naší ekonomiky, jen velmi obtížně budeme schopni tento investiční hrb profinancovávat, ale i projektově řídit. Může to být velký problém zvláště pro největší investiční projekt posledních třiceti let – nákup nových bojových vozidel pěchoty. A i zde jsme zaspali, byť se o nutnosti ví již léta a byla několikrát popsána ve strategických a koncepčních dokumentech.

5) Jednou z prvních chyb ministra Stropnického ve funkci bylo zrušení Národního úřadu pro vyzbrojování a celého plánu na proměnu akvizičního systému. Důsledkem je mnohdy nerealistické a chaotické plánování a složitý systém vnitřní legislativy resortu, která více komplikuje, než pomáhá.

6) Ministerstvo obrany dlouhodobě pod vládou hnutí ANO není personálně stabilizované a zažívá neustálé změny vrcholných funkcionářů na klíčových postech. Mohu jen připomenout, že ministr Stropnický vyměnil celkem pětkrát za své čtyřleté působení náměstka pro akvizice. A bohužel nelze nepřipomenout, že i v současnosti je několik náměstků pouze pověřeno vedením jejich sekcí a byli odvoláni ředitelé dvou klíčových podniků, z nichž jeden (VOP CZ s. p.) má sehrát klíčovou roli při nákupu a servisu nových BVP a druhý (LOM s. p.) v rámci servisu víceúčelových vrtulníků. 

7) V závěru nelze opomenout, že resort obrany bohužel v posledních šesti letech posloužil i k mnoha nesmyslným a neefektivním experimentům, jakými byly například politická akce s otevřením třídy vojenské školy v Sokolově, která dva roky po sobě skončila fiaskem s náborem studentů, vznik dalšího výcvikového střediska v Karlovarském kraji či snaha rozšířit působení armády i na karlovarské letiště, kterému by zřejmě pouze vylepšovala hospodaření. Kapitolou samou pro sebe pak byl experiment s leteckou záchrannou službou a rozšíření počtu krajů obsluhovaných armádou. Tento krok narušil funkční systém a zbytečně vysiluje schopnosti armády.

Současný ministr Metnar to nemá jednoduché. A bude to mít ještě těžší, pokud skutečně dojde ke zpomalení ekonomiky. Jsem přesvědčena, že z uplynulé éry působení hnutí ANO a zejména ministra Stropnického v resortu obrany se budeme ještě dlouho vzpamatovávat a že vláda a premiér, kterým tuto neslavnou éru již nikdo neodpáře, si naši důvěru nezaslouží. Pokud se hnutí ANO chce chlubit současnými úspěchy v resortu obrany, pak nelze nedodat, že pouze hasí požáry, na které si v uplynulých šesti letech samo založilo. Naplňování vládních slibů, které byly dány v roce 2013, po šesti letech ve mně důvěru rozhodně nevyvolává, zvlášť s ohledem na to, kolik slov, posunů termínů, změn priorit a lichých argumentů jsme si za tu dobu vyslechli. A to je ten hlavní důvod, proč jsem hlasovala pro nedůvěru vládě.