Cílem cesty je zkontrolovat, zda v tzv. poslaneckých dnech a týdnech dotyční poslušně „drží kótu“ a vyčkávají, jestli kolem jejich dveří neprojde náhodný kolemjdoucí, který by se jim chtěl svěřit se svými problémy.
Po delší době je to opět tady! Ve středu jsem obdržela SMS od paní redaktorky Pospíšilové z MF Dnes, že v tomto týdnu dvakrát navštívila mou kancelář v Mánesově ulici na Praze 2, kde mě nezastihla, a kdy prý jsem v této kanceláři k dispozici, proč ji nemám označenou atd. Předně podotýkám, že má kancelář je řádně označena a jsou na ní uvedeny i veškeré kontakty, na kterých si lze domluvit osobní schůzku. Dotaz redaktorky na něco, co je lež, již tedy sám o sobě vypovídá dost o kvalitě její práce. Když jsem se proti tomu ohradila, napsala mi, že se spletla. Ale o to teď nejde.
Vždy, když se tato „hra na honěnou“ vůči poslancům rozjede, mám pocit, že dotyčný novinář zamrzl kdesi v dávnověku 90. let, kdy jakási „otevírací doba“ v poslanecké kanceláři snad měla určitý smysl, protože mobilů mnoho nebylo a internet se v naší zemi teprve rozjížděl. Ve 21. století jsme ale zcela jinde a proto nechápu, proč ze sebe novináři záměrně dělají hlupáky, kteří se domnívají, že pracujeme stejně jako lékaři v ordinaci při chřipkové epidemii a před poslaneckou kanceláří nám stojí fronta neobjednaných pacientů. Je to stejný omyl a krátkozrakost, jako když se média snaží hodnotit práci poslanců podle tzv. statistik hlasování, u kterých podle nich platí: Čím víc mačkám knoflík, tím víc makám! Můžete strávit desítky hodin na projednávání důležitých zákonů, u kterých se ovšem tak často nehlasuje, ale pak chybíte jedenkrát u schvalování nedůležitých informačních bodů, kde ruku zvedáte neustále, a rázem jste tím nejlínějším poslancem, protože jste nezmáčknul červené, nebo zelené tlačítko rychlostí 30x za hodinu.
Práce poslance opravdu není o frekvenci mačkání hlasovacího zařízení nebo o hodinách prosezených v poslanecké kanceláři při „čekání na neobjednaného Godota“. Pokud si novináři skutečně myslí, že poslanecké dny a týdny, které jsou dle nepsaného pravidla vymezeny na práci poslanců v jejich regionech, mají spočívat v tom, že poslanec bude sedět na zadku a hlídkovat, kdy někdo zabloudí do jeho dveří, tak ať se nejdřív zamyslí, jaký by to neslo užitek. Pokud bych měla svůj mandát vykonávat v souladu s touto představou, vlastně by to pro mě bylo o dost jednodušší a pohodlnější, ale já skutečně nejsem ani líná, ani nemám problém komunikovat s lidmi. Jen tak mimochodem, za sedm let poslancování a hlídkování v poslanecké kanceláři jedna statistika: tři „kontrolní” návštěvy novinářů a dva občané v intervalu po třech letech - jeden pán ze sousedství mi přinesl kytku a dopis a druhý pán viděl, že se uvnitř svítí a chtěl vstoupit do ODS.
K dotazu paní redaktorky, co a kde tedy jako poslankyně v poslaneckých dnech dělám? Pracuji, paní redaktorko, ale, při vší úctě, Vám opravdu nebudu dávat seznam svých schůzek a psát Vám, kde a s kým se scházím. Jsem zároveň starostkou Prahy 2 a problémy občanů tedy řeším mnohonásobně častěji, než kdybych byla jen zákonodárcem. Vyřizuji násobně víc jejich e-mailů a telefonátů, stížností i žádostí. Absolvuji násobně víc schůzek a skutečnost, že to není zrovna v poslanecké kanceláři, neznamená, že tomu tak není vůbec. Ano, schůzky s občany si kupodivu sjednávám zrovna tam, kde je to třeba nebo kde se na tom s dotyčným domluvíme, například i podle toho, jak to vyhovuje jemu – na radnici, v kavárně, v Poslanecké sněmovně, na výboru pro obranu. Nejen v pracovní dny, ale častokrát i o víkendu, protože to druhé straně vyhovuje. Kdybych se schůzkám s lidmi měla věnovat jen v oněch poslaneckých dnech, pak by musely být stovky hodin dlouhé. Děje se tak tedy samozřejmě i v době jednání Sněmovny nebo během výborových týdnů.
K překvapení paní redaktorky, lidé mi píší a volají od rána do večera a na jejich e-maily se snažím reagovat prakticky okamžitě. Samozřejmě, ne vždy se to daří (i s ohledem na složitost dané problematiky), snažím se tedy odpovědět alespoň v řádu několika dní. Za celých sedm let výkonu poslaneckého mandátu jsem se nesetkala s tím, že by mi kdokoliv krom novinářů napsal, že mě nezastihl v poslanecké kanceláři, a proto se mi ozývá jinou cestou. Lidé zkrátka dnes hledají nejdřív kontakt (mail, telefon, facebook) a pak jej hned využijí a domluví si schůzku předem. A já se jim snažím maximálně vyjít vstříc - v místech schůzky i v termínech.
Rozumím tomu, že pro média je obtížné vyhodnotit, jak je který poslanec pracovitý, ale přítomnost v regionální kanceláři, statistika hlasování nebo počet předložených pozměňovacích návrhů opravdu není žádným vypovídajícím ukazatelem. Mým cílem v politice rozhodně není prosedět čas v místnosti, kam nepřijde bez objednání ani noha, ale být užitečná tam, kde je to zapotřebí. A pokud paní redaktorka z MF Dnes chce marnit svůj život objížděním poslaneckých kanceláří, je to její volba. A pokud k tomu má jako zaměstnankyně Agrofert koncernu dostatek odvahy a má ráda adrenalin, doporučila jsem jí, aby se tak, jako mě, zeptala i poslance Andreje Babiše, kde a s kým byl toto pondělí a proč neseděl ve své poslanecké kanceláři?
