Na konci 80. let, v době obrovského hladu po elektronice všeho druhu a poměrně plných peněženek, neboť peníze nebylo na konci komunismu zač utrácet, koloval takový příběh o videorekordéru.
Pro mladší, to bylo takové zařízení, do kterého se strkaly poměrně velké kazety, na kterých bylo to, co člověk v Československé televizi nemohl vidět, nebo mohl vidět, ale až v další pětiletce. Když je na trhu nedostatek něčeho, vždy se objeví někdo, kdo umí sehnat cokoli, ale samozřejmě za vyšší cenu. Mimochodem, takový videorekordér stál tehdy několik průměrných měsíčních platů, takže si ho nemohl dovolit každý, i přes přebytek peněz v matracích občanů.
No, a mezi těmi, kteří dokáží sehnat vše a obohatit se na nedostatku se samozřejmě vždy vyskytnou podvodníci, kterým nestačí vydělat na nedostatku, ale chtějí ještě víc, takže prodají nefunkční šunt. No, a tehdy se vyprávěly příběhy o tom, jak si lidé koupili v dobré víře předražený videorekordér, a když jej doma rozbalili, připojili k televizi a strčili do něj kazetu (také nedostatkové zboží, kopírovaly se, dokud na nich bylo něco vidět), zjistili, že nefunguje. Otevřeli ho, protože přeci zlaté ručičky, a zjistili, že namísto tištěných spojů je uvnitř třeba kus cihly. Váha byla stejná, funkčnost nikoli. A reklamujte to, nebylo samozřejmě kde…
Vzpomněla jsem si na tento – těžko říct, zda pravdivý – příběh v posledních dnech, mimo jiné při čtení rozhovoru s bývalým ministrem obrany Martinem Stropnickým a rozhovorů, které dává jeho nástupkyně Karla Šlechtová. Odcházející ministr obrany Stropnický, mimochodem nejdéle úřadující ministr obrany, říkal, že své nástupkyni nechal v úřadu strategické akvizice zabalené v mašličkách. A nová ministryně, když je rozbalila, zjistila, že balíčky vypadají pěkně, váží, kolik mají, ale jaksi nehrají. Ne, nechci ministra Stropnického připodobňovat k podvodníkům, to chci říct jasně, ale analogie s krásným dárkem, který není tím, za co se vydává, je na místě.
Paní ministryně zjišťuje to, co jsem já s kolegy na Výboru pro obranu měla možnost pozorovat v posledních několika letech kontinuálně – pan ministr Stropnický rád ladně hovoří, umí předestírat velkolepé plány, ale realizační fáze zaostává za přáními, ať již z důvodů nedůslednosti, nízkých manažerských schopností či nechuti převzít osobní odpovědnost a jít do rizika. Tento fakt byl patrný na mnoha příkladech z modernizační oblasti.
V rozhovoru pro Právo, který vyšel v sobotu 3. února 2018 s titulkem „Šlechtová přišla s energií i nedůvěrou, ale ve skříni jsem jí pavouka nenechal“, pan ministr Stropnický říká například: „Takže jsme měli vše opravdu téměř zamašličkováno.“ Téměř zamašličkováno? To jako chyběl už jen okrasný uzlíček? K akvizici víceúčelových vrtulníků pak uvedl: „Já bych to neoznačil za marketingový průzkum. Byl to stejný režim na úrovni vlády s vládou, respektive s pěti vládami, které garantovaly dodávky, aby stroje splňovaly všechna kritéria.“ A dodal, že vlastně nic není ve zpoždění.
Paní ministryně Šlechtová dala velký rozhovor pořadu Interview ČT24 o několik dnů později, 5. února 2018. A v něm na adresu víceúčelových vrtulníků řekla: „Tady dva roky probíhal marketingový průzkum, kde já mám veškeré vyhodnocení dvou nabídek, které máme, vlastně probíhalo to od roku zhruba 2016, ty nabídky, které se následně hodnotily a vyhodnotily, byly z USA, byly z Itálie. Ani jedna nabídka nesplnila námi požadované předpoklady, specifikace od Armády České republiky.“
Dodala ještě, že to žádný tendr nebyl, a když se moderátorka trefně zeptala, jak je možné, že marketingový průzkum trval takto dlouho a nepřišlo se na to dříve, paní ministryně podotkla: „Víte, mě se na to neptejte, já nevím. Já jenom hasím, řeším a doufám, že dořeším.“
Tento dvojrozhovor o jedné věci je pro mě zcela zásadní, protože potvrzuje neblahé předpoklady, které jsem měla v posledních letech, kdy pan ministr maloval vše na růžovo, ať už se to týká modernizace armády (Kolikrát řekl, že za rok bude to, či ono, aby to následně změnil? Mnohokrát, smlouva na víceúčelové vrtulníky měla být například podepisována už v roce 2017, nejpozději na začátku letošního roku). Léta vyprávěl, jak je řízení ministerstva obrany přesložité, takže jeden toho vlastně moc udělat nemůže (to ostatně neopomněl zdůraznit i v rozhovoru pro Právo), ohlašoval, jak roste rozpočet (byť opakovaně odmítl další navýšení nabízené poslanci napříč stranami při projednávání rozpočtu), aby pak na konci roku přesouval neutracené peníze, takže jsme se dostali v reálných výdajích pod jedno procento HDP. A mimochodem, pokud se člověk podívá například na výdaje na investice, zjistí, že za éry pana ministra se na ně dávalo méně, než v letech krizových.
Ale nejde jenom o zmiňované vrtulníky či nešťastné 3D radiolokátory MADR. Jak je možné, že vládou projde v červenci 2017 materiál o modernizaci děl DANA, protože se protahuje zahájení akvizice nových děl 155 mm, abychom se nyní – po půl roce – dozvěděli, že to byl vlastně nesmysl. Tímhle tempem budeme tak důležitou složku, jakou je dělostřelectvo, modernizovat tak dlouho, až se vrátíme k balistám, protože ty si budou umět vojáci sami vyřezat. Stejné je to i s protahováním servisních smluv, takže vozidla zbytečně stojí, a nemluvě ani o přilbách a neprůstřelných vestách, tedy základním – dá se říct spotřebním – vybavením vojáka.
Bavíme se o robotických válkách, o válkách v kyberprostoru, ale bez vybavené a vycvičené armády bude náš stát nahý. Snění bezpečnost státu nezajistí. Létající roboti, ani jedničky a nuly nebudou schopné jakékoli území obsadit a zajistit. Potřebujeme armádu - a už je to pomalu klišé od dob ministra Tvrdíka - moderní armádu. Nějak se nám ta modernizace však pořád nedaří kvůli diskontinuitám, nerozhodnosti a neochotě převzít odpovědnost.
Pan ministr Stropnický promrhal několik let, kdy bylo otevřené okno příležitostí – rostla ekonomika, byla vůle napříč politickými stranami a společností do armády investovat. A tato promrhaná léta nám budou záhy velmi chybět. Růst nebude věčný a přijde chvíle, kdy ekonomika zpomalí a budeme stát před zásadní volbou: zbraně nebo máslo? Přála bych si, aby obrana a bezpečnost byla vždy na prvním místě, protože od ní se odvíjí vše, ale nejsem naivní. V této volbě zvítězí máslo a my se budeme drbat na hlavě a říkat si, jak se to mohlo stát.
