Výchova ČT k pacifismu

I přes varování mých přátel, kteří zhlédli dokument mladé autorky Adély Komrzý s názvem Výchova k válce již na letošním filmovém festivalu v Jihlavě, mi to nedalo a pustila jsem si v pátek 18. listopadu večer druhý program ČT.

Chtěla jsem zjistit, co tak závadného s dětmi dělá naše armáda a policie v rámci vzdělávacího programu Příprava občanů k obraně státu (POKOS) na školách. Shodou okolností to bylo ve stejný den, kdy jsem se vrátila ze zahraniční cesty z Izraele. Ze země, která prakticky denně čelí protivníkovi se zbraní v ruce a ve které ani na vteřinu nikdo nepochybuje, že by příprava dětí a mládeže k ozbrojenému konfliktu a civilní ochraně byla něčím nepatřičným, amorálním, nestoudným. Zajímavý kontrast.

Abych lépe pochopila smýšlení, motiv a záměr autorky dokumentu, snažila jsem se poměrně poctivě pátrat po dalších zdrojích a jejích vyjádřeních a nechala si převyprávět i obsah diskuse s Adélou Komrzý po odvysílání tohoto snímku na zmíněném festivalu. Vzhledem k tomu, že zde údajně, mimo jiné, z jejích úst zaznělo, že jednou z pohnutek ke vzniku dokumentu bylo její zklamání z určitého ústupu pacifistického hnutí z veřejného diskursu, nelze se divit, že toto dílo vrhá zcela negativní světlo na všechny aktivity směřující k branné osvětě bez rozdílu, ať jsou legální a legitimní, anebo živelné či antisystémové.

Právě to je na tomto pseudodokomentu asi to nejděsivější. A sice že výsledný obraz staví na stejnou úroveň oprávněnou, kultivovanou a v demokratických zemích zcela běžnou snahu státu připravit své občany na krizové a mimořádné situace s militarizačními aktivitami různých extremistických skupin, s protizápadní propagandou totalitního komunistického režimu nebo s jakousi „kulturou zelených mozků“, která je ovšem již naší současné armádě cizí a proti které se představitelé Armády ČR dlouhodobě vymezují. Bez chybějícího vysvětlení může pak divák nabýt dojmu, že stát páchá na dětech zlo, kterému je třeba se vzepřít, neboť jinak hrozí nenávratné poškození jejich lidství.

Pohoršení Adély Komrzý nad POKOSem, který v bulvarizujícím kontextu aktivit extrémistů a různých pomatených a pomýlených skupin, jako jsou Českoslovenští vojáci v záloze nebo svaz bývalých příslušníků pohraniční stráže, vyznívá jako cosi šokujícího a zavrženíhodného, vyplývá ze základní neznalosti státovědy a našeho právního řádu. Primární funkcí státu je od nepaměti zajištění obrany, bezpečnosti a spravedlnosti. Naplnění těchto funkcí ovšem není samo sebou, bez participace občanů. Ti se musí aktivně účastnit nejenom správy věcí veřejných, ale musí být připraveni státu pomáhat i v případě jakýchkoli krizových situací. Tato pomoc ale není možná bez přípravy.  Před více než deseti lety jsme zprofesionalizovali naše ozbrojené síly. Mnoho lidí získalo mylný dojem, že se jich obrana státu netýká. Opak je ovšem pravdou. Stačí například připomenout, že všichni občané ve věku od 18 do 60 let mají i nadále zákonnou brannou povinnost, a je proto zcela přirozené, opodstatněné a legitimní, že stát na tuto eventualitu chce mladou generaci připravit a vštípit jí elementární povědomí o otázkách obrany země. Tento fakt je ovšem v dokumentu ať již záměrně, nebo v důsledku neznalosti, zcela opomíjen.

Pokud by se autorka zajímala trochu více o kontext, pokud by věnovala čas studiu relevantních dokumentů, ať už koncepcí a strategií České republiky či odborné literatury, pak by jistě věděla, že zajištění obrany a bezpečnosti státu zkrátka není bez připravených a v této oblasti vzdělaných občanů myslitelné. Mimochodem, v této souvislosti se nabízí úvaha, že Adéla Komrzý je důkazem právě pro to, kterak v době jejího dospívání širší vzdělávání o občanství, o povinnostech státu a občana k němu, chybělo. Nebo chyběla ve škole Adéla Komrzý.

Jak vyplývá z dalších vyjádření režisérky, mimo jiné z rozhovoru pro rozhlasovou stanici Radio Wave, záměrem dokumentu bylo také poukázat na to, že takzvaná příprava na válku, což je zcela vadný pojem, neboť demokratický stát staví své ozbrojené složky za účelem obrany, a nikoliv za účelem jím chtěné války, probíhá u nás v archaickém duchu. Zkrátka podle pacifistické autorky je válka vedená konvenčními zbraněmi čímsi přežitým, co patří hluboko do dějin 20. století, a proto je daleko důležitější děti a mládež vychovávat k obraně před hybridními způsoby válčení, kyberpropagandou a vlivem znepřátelených mocností v prostředí internetu.

Jednoznačně souhlasím s tím, že tento aspekt by měl být automatickou součástí moderních edukativních programů a předpokládám, že i při výuce informačních technologií či občanské nauky (politologie) přítomný je. Zbytek je nesmysl vylíhnutý v hlavě člověka, který se konflikty a jejich širším kontextem vůbec nezabývá. Katedra dokumentární tvorby FAMU je zcela bezpochyby schopna poskytnout svým studentům kvalitní vzdělání v umělecké tvorbě, ale v žádném případě nemůže nabídnout relevantní studijní programy k zasvěcené analýze aktuálních hrozeb pro mezinárodní mír a bezpečnost. Takže je nešťastné, když se někdo, kdo o nějaké problematice evidentně neví ani zbla, může stavět ve vysílání veřejnoprávní České televize do role experta a mást tak diváky.

Kybernetické hrozby jsou zajisté velkým nebezpečím pro rozvinutý svět a útok může napáchat nepředstavitelné škody. Stejně nebezpečná je samozřejmě i propaganda, například ta velice propracovaná Ruská, jíž podlehla také řada lidí v České republice. Zajisté musejí být především mladí lidé vzdělávání k občanství, k odolnosti před propagandou a ovlivňováním, vedeni k hodnotám, jakými jsou svoboda a demokracie, ale příprava na krizi nebo konflikt musí být součástí tohoto vzdělávání.

Konflikty jsou a budou i nadále vedeny v reálném prostoru, nikoli pouze kybernetickém. Stačí se podívat do blízkého okolí. I přesto, že žijeme ve 21. století mezi nejpoužívanější zbraně patří samozřejmě ty ruční, ale například velmi využívanou složkou v ukrajinském konfliktu bylo i dělostřelectvo, které mnozí lidé odsuzovali jako zastarávající ozbrojený segment. Ostatně podobně je to i s tanky. Teze o tom, že příprava občanů k obraně státu je čímsi zbytečným, co se míjí s realitou, se může zrodit v hlavě pouze někoho, kdo žije v bublině.

Pokud by se autorka zabývala při zpracování dokumentu alespoň trochu bezpečnostními studii, věděla by, že onen „hybridní“ způsob válčení neznamená vymizení konvenčního způsobu boje. Znamená to něco zcela jiného. Jde o situace, kdy se stírá nebo rozostřuje stav mezi válkou a mírem, kdy je propaganda jedním ze silných nástrojů prosazování zájmů a jakéhosi zpracování obyvatelstva před expanzí. Součástí je i konvenční, nebo nekonvenční válka, která se odehrává tu více, tu méně intenzivně nejenom v tradičních dimenzích (zemi, vzduchu a vodě), ale i v kyberprostoru. Přitom nejde o konflikty jen státních aktérů, ale do značné míry i těch nestátních.

Dokument nazvaný Výchova k válce je dost možná jedním z důsledků apatie, letargie, a imunity naší společnosti vůči otázkám obrany země. Zároveň ale platí, že tento stav ještě více prohlubuje a hrozby neúměrně a možná i záměrně relativizuje. Jsem přesvědčena, že jednou z cest k tomu, aby se tato situace změnila a naše společnost obrátila více svou pozornost k této problematice a aby se přihlásila ke své spoluodpovědnosti za uchování naší bezpečnosti, je zcela nepochybně právě televizní tvorba. Možnost produkce pořadů, které by objektivním, přitažlivým a, zdůrazňuji, nepropagandistickým způsobem, popularizovaly armádní a obrannou problematiku a poskytovaly nenuceným způsobem určité vzdělání veřejnosti v této oblasti, je dlouhodobě diskutovaným tématem nejen na sněmovním Výboru pro obranu. Je tristní, že výsledkem těchto debat o potřebě osvěty v oblasti obrany státu je neobjektivní a obsahově zpatlaný dokument. Bez ohledu na to, zda je toto dílo důsledkem neznalosti nebo záměru, je na pováženou, že bylo realizováno z prostředků televize, která tak ráda zdůrazňuje, že je televizí veřejné služby.

Pamatuji si před lety proběhnuvší bouřlivou debatu o tom, zda by se měl v televizi vysílat komunistický propagandistický seriál 30 případů majora Zemana. Česká televize tehdy vyřešila situaci tím, že seriál doprovodila krátkými dokumenty uvádějícími na pravou míru to, co se odehrávalo v jednotlivých dílech. Dokument Adély Komrzý by měl být doprovozen něčím podobným. Nejprve uvést kontext a fakta a pak teprve pustit tento "výtvor". Nebo alespoň férově říct, že se jedná o názor pacifistky. Velice mě mrzí, že Česká televize používá koncesionářské prostředky na placení nejenom tendenční, ale odborně hloupé tvorby.