Rodící se koalice neochotných

Před několika dny jsme na výboru pro obranu projednávali rozpočet ministerstva obrany na příští rok. Jedná se o jeden z nejdůležitějších dokumentů roku, který mají poslanci k projednání. 

Vzhledem k tomu, že Poslanecká sněmovna je v našem politickém systému mocenským těžištěm, je rozpočet – podobně jako státní závěrečný účet – prostředkem jak k naplňování kontrolní role vůči exekutivě, tedy vládě, tak k ovlivňování rozpočtové politiky a prosazování priorit.

Je škoda, že na projednání rozpočtu letos není téměř žádný čas. Je to dáno nejen říjnovým termínem voleb, ale i otálením se svoláním Sněmovny. Nyní se tedy musí během několika týdnů stihnout vše. Ke kapitolnímu sešitu ministerstva obrany jsem měla při jednání výboru řadu připomínek, například to, že v příštím roce dochází opět k pozvolnému zvyšování rozpočtu a mezi lety 2018-2019 a 2019-2020 jsou dle rozpočtového výhledu navrženy velké skoky, aby se výdaje alespoň přiblížily slibu minulé koalice, že v roce 2020 bude Česká republika vydávat 1,4 % HDP na obranu.

Návrh rozpočtu přitom přiznává, že i přes skokové nárůsty, před kterými jsem nejen já varovala v uplynulých letech několikrát, tato meta stejně dosažena nebude (v návrhu se předpokládá 1,35 % HDP na rok 2020). Proto také ODS navrhuje uzákonění výdajů na obranu ve výši 2 % HDP – novela příslušného zákona již byla podána a zanedlouho ji bude mít na stole vláda.

Další z mých připomínek se týkaly některých konkrétních položek, které se podle všeho přesouvají jen z roku na rok, aniž by byly pořízeny, takže pravděpodobně se za schválené peníze nakoupí něco jiného, což snižuje transparentnost. Podobně vzrostl počet agregací, kdy mají být v rozpočtu schváleny peníze na neznámé akce. Podle mých propočtů by se mohlo jednat o 1,5-2 miliardy korun. Jde o jakýsi bianco šek a dle mého názoru je to důsledkem neschopnosti plánovat, respektive nakupovat. Jedná se o velice nebezpečný trend, především z hlediska transparentnosti, protože se tím snižuje možnost kontroly.

Co mě ale zarazilo velice, je návrh rozpočtu v oblasti zahraničních operací. Ten má být v roce 2018 ve výši 1,7 miliardy korun, ale v roce 2019 se má snížit o téměř 600 milionů korun. Na jednu stranu je v posledních letech zhoršené bezpečnostní prostředí a všichni se shodují na nutnosti proaktivnějšího přístupu k hrozbám, na stranu druhou to ministerstvo obrany nereflektuje. Na straně 150 první části kapitolního sešitu se uvádí: „S ohledem na závazky vůči spojencům, vývoj bezpečnostní situace a význam naší pomoci bude pokračovat postupné snižování počtu našich vojáků v Afghánistánu. V současnosti slouží v misi RSM (Resolute Support Mission) v Afghánistánu 258 českých vojáků. Předpokládá se, že působení sil a prostředků rezortu MO ČR v Afghánistánu bude pokračovat i v roce 2018 v počtu do 250 osob.“

Je to poměrně překvapivé zjištění. Zvláště, když ministr obrany Martin Stropnický v Českých novinách 8. listopadu 2017 tvrdil, že se počty v Afghánistánu budou zvyšovat: „Česká republika nejspíš vyjde vstříc požadavku na zvýšení počtů vojáků v Afghánistánu, který spojencům v NATO předložily Spojené státy. Novinářům to dnes na jednání aliančních ministrů obrany řekl český ministr Martin Stropnický. Počet českých vojáků v Afghánistánu by se tak mohl zvýšit o několik desítek, souhlasit podle Stropnického bude muset český parlament...“

A nejenom to, už v říjnu ministr Stropnický tvrdil, že by Česká republika mohla vyslat 200 až 300 vojáků do Iráku. Pokud chce ministerstvo obrany rozšiřovat operaci v Iráku a ví o tom několik měsíců, proč s tím nepočítá ve svém rozpočtu? Vždyť se dá na základě kusých informací z médií odhadnout, že to bude stát několik miliard korun. Proč s nimi již ministerstvo předběžně nepočítá v rozpočtu na rok 2018? Odkud se vezmou? Co se kvůli tomu nezrealizuje?

Zdá se, že levá ruka neví, co dělá pravá. Může být. Ale také to tak jednoduché být nemusí. Co když je toto další z důkazů rodící se koalice mezi hnutím ANO, KSČM a Okamurovou SPD? Zdá se, že Andrej Babiš je své vládě ochoten obětovat téměř cokoli. Komunisté jsou proti zahraničním operacím odjakživa a Okamurovci taktéž. Za tuto rozporuplnost je o víkendu ostatně kritizoval i prezident Zeman.

Andrej Babiš naoko obětuje zahraniční operace, aby uspokojil své nové spojence, se kterými vytváří „koalici neochotných“ a pak, až přijde požadavek na vyslání sil, bude hledat podporu ad hoc, především zřejmě u ODS, jejíž postoj k vysílání našich vojáků do zahraniční je zcela konzistentní. Jako občanští demokraté jsme přesvědčeni, že je lepší, když naši vojáci působí v zahraničí, než abychom problémům čelili zde, jak se dá ukázat například na zvýšeném přílivu Afghánců do Evropy po zahájeném stahování sil NATO z Afghánistánu.

Nicméně odmítáme hrát roli fíkového listu hnutí ANO a jeho rudo-populistických spojenců. Není možné uspokojovat komunisty a Okamurovce umírněným rozpočtem v oblasti operací, a přitom našim spojencům tvrdit něco jiného. Není to vůči nim fér. A přitom vzhledem k nízkým výdajům na obranu a neschopnosti modernizovat armádu jsou zahraniční operace prakticky to jediné, co nám zvyšuje u spojenců kredit. Tato cesta, po které se vydalo hnutí ANO je nebezpečným hazardováním s našimi spojeneckými svazky a naší důvěryhodností a bezpečností.